Host Francesca Amiker sits down with directors Joe and Anthony Russo, producer Angela Russo-Otstot, stars Millie Bobby Brown and Chris Pratt, and more to uncover how family was the key to building the emotional core of The Electric State . From the Russos’ own experiences growing up in a large Italian family to the film’s central relationship between Michelle and her robot brother Kid Cosmo, family relationships both on and off of the set were the key to bringing The Electric State to life. Listen to more from Netflix Podcasts . State Secrets: Inside the Making of The Electric State is produced by Netflix and Treefort Media.…
Element - srozumitelná církev, která rozumí lidem. Každou neděli přinášíme na svých setkáních relevantní a praktickou přednášku na téma křesťanské víry, většinou tematicky spojenou v sérii několika dalších přednášek.
Element - srozumitelná církev, která rozumí lidem. Každou neděli přinášíme na svých setkáních relevantní a praktickou přednášku na téma křesťanské víry, většinou tematicky spojenou v sérii několika dalších přednášek.
FamilyFest 25 | Cesty věrnosti 2. - Autorka biblického listu Židům píše, že manželské lože má zůstat “svaté”. Být svatý znamená být oddělený (od něčeho a pro něco). Manželské lože, onen moment, kdy si jsou dva lidé intimně tak blízko, že mají odhalená těla i odhalené duše, má zůstat zcela oddělený od ostatních lidí, od okolního světa. Proto je nutné tento moment chránit před ostatními lidmi. Nevěra je totiž zradou exkluzivity. Manželé tedy své manželské lože chrání například tím, že si nastaví hranice na koho se dívají a komu se svěřují; a jak pěstují vlastní bohatý sexuální život.…
FamilyFest 25 | Cesty věrnosti 1. - Věrnost vyznává: Nikdy tě neopustím a ponesu s tebou vše dobré i zlé až do smrti. Věrnost je zvláštní: Její přítomnost není na první pohled vůbec vidět, ale její absence vztah zaručeně trhá uvnitř na cáry. Věrnost úzce souvisí s důvěrou. Důvěra je základem vztahu víc než láska. Naše vztahy jsou tak silné, jak je silná naše důvěra. Tak proč s tím zápasíme? Možná jsme si spletli sport, bereme všechno moc jako velký problém a nechápeme roli exkluzivity.…
Bůh a tělo 2. - Fyzický svět byl vystaven frustraci, a to včetně našich těl. Boží dech z nás udělal živou duší, a všechna období našeho života se před ním rozestřely. Přijmout své tělo jako Bohem podivuhodně stvořené a procházející v různých fázích života s novou identitou neznamená, že musíme předstírat, že je na něm všechno ok. Je to paradox života. Mé tělo není zlé. Mé tělo potřebuje vykoupení.…
Bůh a tělo 1. - Všichni chceme vypadat dobře, přesto bojujeme s nejistotou, jak na ostatní působíme. Jaký máme mít vztah ke svému tělu? Křesťanská víra přišla na svět v době dvou krajních postojů ohledně těla: jeho odmítání jako něčeho nečistého nebo jeho zbožšťování a idealizování. Dnes to není jiné. Na jedné straně vidíme ty, kteří svá těla zanedbávají, považují všechno za tělesné a špatné. Na straně druhé vidíme ty, pro něž je tělo ve středu jejich identity, ať už ve formě neustálého zkrášlování, honbou za požitky, nebo excesivního cvičení a třeba diet. Toto téma se nás týká. Už jen proto, že Ježíš přišel na zem v těle, v těle sloužil učedníkům, zemřel v těle, a byl také tělesně vzkříšený z mrtvých. Ježíš se za člověka pouze nevydával, on se jim skutečně stal. K lidství tělo patří. Na rozdíl od gnosticismu považujeme tělo za dobré a krásné, a nepotřebujeme z něj osvobodit. Na rozdíl od hédonismu považujeme tělo za součást naší bytosti, ovšem ne za jeho střed.…
Více než štědrý 2. - Co by mohlo být považováno za tu část Ježíšova vyučování, která byla radikální pro jeho první posluchače, a která je radikální i dnes? Výzva k lásce vůči nepřátelům? Vnímat Ježíše jako pokrm a nápoj? Výzva k oběti? Možná. Určitě tam ale patří Ježíšovo vyučování o financích, které místy přivádělo jeho učedníky k naprostému ohromení. Náš postoj k financím určí, zda jsme tuctovými a obyčejnými lidmi, kteří sice mají ústa plná víry, ale spoléhají na své bohatství. Nebo zda stojíme MIMO řadu a naše mimořádná víra je projeví ve štědrosti, v poctivé a ochotné práci, v postoji k dluhům, daním a správcovství, a ve vnitřním nastavení.…
Více než štědrý 1. - Štědrost je silně křesťanskou hodnotou. To neznamená, že nekřesťané nejsou štědří, to vůbec ne. Mnoho z nich jsou velmi štědří. Naše štědrost má ale někdy své praktické limity. Většina lidí je štědrá nárazově nebo ve vnitřním kruhu. Křesťanství přineslo jednu důležitou inovaci, kterou se naučilo od svých starších židovských přátel: pravidelnou altruistickou štědrost. Taková štědrost první církve vždy otevírala dveře a otevírá je i dnes. Slovy historika Rodneyho Starka: “Skutečně revoluční princip byl ten, že křesťanská láska a charita musí být nabízena za hranice své rodiny, a dokonce i za hranice víry, všem v potřebě.” Kombinace štědrosti, radikální sexuální etiky, zázračných odpovědí na modlitby, odvahy při pronásledování a upřímné lásky v komunitě, dělaly z křesťanství neodolatelnou záležitost, kterou chtěli lidé prozkoumat a kopírovat.…
Uctívající církev 4. - Pravidelné úctívání má velky dopad na naše postoje. Uctívání zvyšuje kapacitu vděčnosti. Pravidelné uctívání vede k životu naplněném vděčností, a pozitivním postojem k životu, kterému říkáme duchovně – naděje. Vděčnost také rozvíjí naši kapacitu naučit se být citlivým na Boží hlas. Slyšíme Boží hlas, protože ho nezastírá reptání a negativismus vlastní duše. Uctívání ale není jen zpěv. Zahrnuje toho mnohem víc. Například, jak žijeme ve svých tělech je akt uctívání. To, jak používáme své duchovní dary je akt uctívání. Proto je uctívání také fyzická služba. A zahrnuje oběť.…
Uctívající církev 3. - Vděčnost rozvíjí naši kapacitu naučit se být citlivým na Boží hlas. Nemůžeme Boha přinutit mluvit, můžeme se ale naučit rozpoznávat jeho hlas. K tomu nám pomůže, když budeme k naslouchání dobře nastaveni, naučíme se jeho hlasu důvěřovat a budeme vůči Bohu upřímní a otevření.
Uctívající církev 2. - Uctívání rozvíjí naši kapacitu vděčnosti. Někdy svou modlitbu vidíme vyslyšenou, ale rychle přeladíme na další životní krok a nevrátíme se zpět poděkovat. Uctívání nás ve vděčnosti vrací zpět. Zpíváme tak pořád novou píseň, protože Bůh s námi pracuje v každém a různém období života zase jinak. Nově. Čerstvě. Jsme motivováni příkladem radikálního uctívání krále Davida a společně s ním vyznáváme: Dobrořeč duše má Hospodinu.…
Uctívající církev 1. - Plinius Mladší na konci prvního století zjistil, že křesťané se “Scházeli určitý den před úsvitem, zpívali střídavě písně k poctě Christa jako Boha.” Všechny tři částí této věty jsou důležité i pro nás ve 21: století: Pravidelné scházení k uctívání nebylo normou v římském světě, lidé chodili do chrámů jen když něco potřebovali. Křesťané ovšem přicházeli z lásky a úcty ke Kristu, protože byli vděčni, a to za všech okolností. Uctívání tvoří vnitřní cestu k vděčnosti. A je to právě uctívání, co odlišuje mimořádnou víru od pop psychologie nebo hnuti svépomoci. Uctívání Boha ale nebylo tou hlavní pointou. Křesťané uctívali Krista jako Boha. Uctívali člověka, kterého potkali ve fyzickém světě, ale poznali, že je jiný, mimořádný. Poznali ho jako Boha v těle. To bylo radikální, divné, mimořádné. Pokud uctíváme Krista jako Boha, pak ho ctíme jako vše definující realitu všeho. Ježíš je základem, měřítkem, pojivem, a finálním vykřičníkem všeho, co děláme, čemu věříme, a jak o tom mluvíme.…
Mimořádný 1. - Křesťané nezačali jako masové hnutí. Ne. Byla to malá a na první pohled podivná skupina lidí z okraje římského impéria bez vlivu. Přesto se během pár desítek a stovek let stala mainstreamem. Jak to dokázala? Jak změnila svůj svět? Zde leží velký paradox. Tito první křesťané vůbec neaspirovali na změnu světa. Neměli to vůbec v programu, netoužili po tom „získat svět“, nepsali spisy, jak evangelizovat, neměli strategie růstu církve. Ne, věřili, že svět se již jednou provždy změnil, protože jeho Stvořitel kráčel mezi lidmi a stal se jejich Spasitelem. Sebe viděli jako oznamovatele této změny: Právoplatný král světa se přistěhoval do našeho sousedství a zahrnul nás lavinou milosti, a osvobodil naši scvrklou a přidušenou existenci do opravdové svobody. První křesťané připadali svému okolí jako zvláštní skupina lidí. Nezapadali svým chováním, návyky a vírou. Byli obyčejní, a přesto zcela mimořádní. V tomto světle je podivuhodný dopis, který napsal Plinius mladší císaři Trajánovi.…
Když on přijde 4. - Píseň Amazing Grace je asi nejslavnější písní všech dob… Zpívá se nebo hraje prakticky pokaždé, když se někde stane něco významného: ať už v negativním nebo pozitivním smyslu. Má neuvěřitelně silný náboj naděje. Proto se zpívala v pochodech za mír, v občanském hnutí za rovnoprávnost, zpívala se v den, kdy Martin Luther King přednášel slavnou řeč Mám sen, a když Nelson Mandela opustil vězeňskou celu. Zpívala se, když padla berlínská zeď a také 11. září, když Američané potřebovali útěchu. Ba, dokonce ji na dudy hráli i v momentě, kdy pohřbívali zemřelého Supermana ve filmu Batman vs Superman. “Úžasná milost, jak sladce zní že zachránila trosku jako mě. Byl jsem ztracen, ale jsem nalezen, slepý, ale teď vidím.” Tato píseň ukazuje na myšlenku, která změnila svět.…
Když on přijde 3. - Šimon z Betsaidy byl prostý rybář, který byl vnitřně puzený hledat smysl života a toužil najít Mesiáše. Doslechl se, že na jihu v Judeji působí jakýsi prorok Jan, přezdívaný Křtitel. Mohl by to být Mesiáš? Spolu se svým bratrem Ondřejem se vydal tuto možnost prozkoumat, a byl to právě jeho bartr, který slyšel Jana prohlásit, že Mesiáš je Ježíš. Vzal tedy Šimona za Ježíšem, který prohlásí, že bude znám pod jiným jménem - Petr. Jakoby změna jména byl závdavek změny celého života. Jenže Petr není přesvědčený. Ve skutečnosti ho to vůbec nezaujme. Slova na něj mají malý vliv, chce vidět akci. O pár měsíců později se s Ježíšem potká znovu, a ani tentokrát nic nenasvědčuje, že by změnil názor. Pak se ale něco stane. Něco tak dramatického, že se rozhodne Ježíše následovat kamkoliv. Tak velkého, že o pár let prohlásí, že Ježíš má slova věčného života. Něco se změnilo, a Petr byl navždy jiný.…
Když on přijde 2. - Nejsme moc dobří v čekání. To může mít nekonečné množství podob, často trýznivých a bolestivých. Spolu se žalmistou voláme: “Jak dlouho ještě!?” Dnešní evangelijní příběh začíná čekáním. “Při návratu Ježíše vítal dav lidí; všichni už na něj čekali.” Dva lidé čekají opravdu hodně netrpělivě. Jednomu umírá dcera a jde mu doslova o minuty. Druhá je žena, která by si přála zůstat skrytá. Její jméno neznáme, její problém je její identitou: žena s problémem krvácení. Zná sílu očekávání. Proto se rozhodla, že se dotkne cípu Ježíšova roucha. Tady si musíme dát malou pauzu: Jak ji to mohlo napadnout? Proč cíp roucha? To přece není jen tak. Navíc, proč ji Ježíš za chvíli řekne, že je to její víra, která ji uzdravila? Víra v co přesně? A proč Ježíš cítí dotek, když se jej vlastně nedotkla? V tom příběhu je více než se na první pohled zdá.…
Když on přijde 1. - Lidé Ježíše nenásledovali, protože je někdo přesvědčil, ale protože se dotkli něčeho nadpřirozeného. Jedním z těch, kteří jej následovali, byl Matouš, bývalý výběrčí daní pro římskou správu. Ježíš jej pozval k následování, a on ihned šel. Proč ovšem tak rychle opustil výnosný byznys a následoval Ježíše? Přisuzujeme to neobvyklému Ježíšovu charismatu. Ale nesedí to. Matouš Ježíše zná, bydlí koneckonců ve stejném malém městě. Vlastně, všichni tam znají všechny. Přesto se něco stalo, co Matouše přesvědčilo bez přesvědčování. Co to bylo? Zavalila ho lavina milosti. Abychom pochopili jeho příběh, musíme pochopit kontext a geografii jeho příběhu.…
플레이어 FM에 오신것을 환영합니다!
플레이어 FM은 웹에서 고품질 팟캐스트를 검색하여 지금 바로 즐길 수 있도록 합니다. 최고의 팟캐스트 앱이며 Android, iPhone 및 웹에서도 작동합니다. 장치 간 구독 동기화를 위해 가입하세요.